Naše začátky
Koupě lodě jest nesmírně paradoxním procesem. V okamžiku, kdy jsem po několika letech hledání na internetu dospěl na jaře 2021 do fáze realizace návštěvy vybrané lodě a okolnosti vyžadovaly chladné uvažování a přísnou disciplínu, nacházel jsem se velmi blízko jakési psychóze, kdy jsem nebyl schopen kriticky vnímat varovná znamení a vynakládal jsem obrovskou energii jen na to, abych se nadšením z teakového interiéru, vnitřního kormidla, dvou stěžňů a nápisu Nauticat, nechoval zcela nedůstojně.
U Pavla, který mne už tenkrát doprovázel byl tento stav o něco slabší a on sám by jej určitě popřel, ale to, že prohlásil - z téhle lodě můžeme fakt udělat krasavici - nasvědčuje, že i on byl v zajetí nereálných představ a fantazií, vizualizujících napnuté plachty, vlny tříštící se o příď a jiné standardní jachtařsky romantické imaginace.
Na podzim už byla loď převezena do Almerimaru ve Španělsku. My jsme nabyli přesvědčení, že bez problémů přeplula z Gibraltaru a já jsem definitivně podlehl psychóze a vydal se ze všech peněz včetně těch co jsem neměl. V únoru jsem potom s dalším kolegou odjel do Almerimaru připravit loď "na sezonu". Práce na obroušení antifoulingu, leštění gelcoatu a čištění lodi odpovídala svojí náročností a intenzitou zhruba stavbě mostu přes řeku Kwai. Navzdory nošení respirátoru, kombinézy a brýlí jsem byl modrý jako Avatar a antifouling jsem měl i na místech, kde bych jej nečekal. Paradoxy pokračovaly, když jsem se snažil objednat technika na kontrolu motoru. Sympatický angličan Paul mi šetrně sdělil, že se může podívat na motor až bude loď mimo suchý dok. Na mé námitky, že bych potřeboval zkontrolovat motor právě proto, že loď půjde na vodu, mi řekl, ať se dohodnu s vedoucím suchého doku Chrisem. Ten mi suše sdělil, že Paul nemá pojištění, neb nemá povolení k pobytu a tedy do suchého doku nesmí. Nedalo se nic dělat, objednal jsem jeřáb.
Byl jsem upozorněn, že musím být na místě nejpozději v osm ráno, hlavně ne později. Ještě neseznámen s místními poměry jsem se vskutku dostavil těsně před osmou. Chvilku po deváté se uráčil přijít jeřábník a na desátou jsem byl s napjatými nervy na vodě. K mé hrůze se loď začala pohybovat okamžitě jakmile nás shodili s popruhů jeřábu. Marně jsem lomcoval s pákou ve snaze najít neutrál. Až mnohem později jsem zjistil, že hydraulická převodovka Borg Warner tvrdohlavě točila hřídelí vrtule i v neutrálu. V rozlehlém prostoru maríny jsem se pokusil nacvičit základní manévry se zpětným chodem abych zjistil, že obrovský lodní šroub uděluje lodi při přeřazení na zpětný chod gigantický moment zbočení, nefunguje autopilot, resp. ukazatel polohy kormidla, hydraulický řídící systém mi nedává do ruky sebemenší zpětnou vazbu a loď je bez bow thrusteru na zpětný chod zcela neovladatelná. Přesto se mi jaksi podařilo bez sebemenší kolize vmáčknout se do mezery v určeném místě maríny.
Pak na loď nastoupil Paul, který se věnoval motoru a Marco, který se pokoušel uvést do funkčního stavu elektronické přístroje. Můj strážný anděl mne donutil nezapomenout ve smlouvě uvést podstatnou formuli o funkčnosti veškeré elektroniky. Vzhledem k tomu, že prodejce, od kterého jsem loď kupoval, byl schopen slíbit cokoli, aniž by si své závazky pamatoval do dalšího dne, byly mu tyto náklady naúčtovány.
Velmi příjemné byly samozřejmě situace, kdy do záďové kajuty, kde byly nastěhovány předměty a matrace z celé lodi přišel Marco a prohlásil, že potřebuje pod postel. Po půl hodině stěhování se mi podařilo přemístit vše do příďové kajuty a byl jsem blízko zhroucení. Marco se chvíli vrtal kolem kormidla a povídá - teď bych potřeboval ke kompasu, pod postel v příďové kajutě. K takovým situacím docházelo opakovaně každý den. Nakonec se mi podařilo celou loď víceméně úspěšně očistit od nánosů prachu z mnoha písečných bouří, a odstranit následky dlouhodobého stání. Ale už to vypadalo, že by se dalo vyplout.
